Planeta Jupiter

Prstence Jupitera

Na rozdíl od komplikovaného a složitého systému prstenců u Saturnu, má Jupiter jednoduchý prstenec, který je složený z vnitřního halového prstence, hlavního prstence a pavučinového prstence. Podle vesmírné stanice Voyager se zdál být pavučinový kroužek jako jednoduchý prstenec, ale obrázky z Galilea poskytly neočekávaný objev, že ve skutečnosti se jedná o prstence dva. Jeden kroužek je vložený uvnitř dalšího. Prstence jsou velmi tenké a jsou složeny z částeček prachu, které vznikly po rozbití meziplanetárních meteoroidů o čtyři malé vnější měsíce, Metis, Adrastea, Thebe a Amalthea. Mnoho těchto částeček dosahuje mikroskopických velikostí.

Halový prstenec

Vnitřní halový prstenec je toroidní a rozprostírá se ve vzdálenosti 92 000 km až 122 500 km od středu Jupitera. Je vytvořen jemnými částečkami prachu, které vznikají z vnitřního okraje hlavního prstence, který se částečně "drobí" a padá směrem k planetě.

Hlavní prstenec

Hlavní a jasnější prstenec se rozprostírá od okraje halo do vzdálenosti 128 940 km, skoro ke vnitřní dráze měsíce Adrastea. Poblíž dráhy měsíce Metis klesá jasnost hlavního prstence.

Pavučinový prstenec

Dva nejasné pavučinové prstence jsou zcela stejné. Vnitřní Amalthea pavučinový prstenec se rozprostírá od oběžné dráhy měsíce Adrastea k oběžné dráze měsíce Amalthea ve vzdálenosti 181 000 km od středu Jupitera. Nejasný Thebe pavučinový prstenec se rozprostírá od oběžné dráhy měsíce Amalthea k oběžné dráze měsíce Thebe ve vzdálenosti 221 000 km.

Jupiterovy prstence a měsíce se nacházejí v dosahu silného radiačního pásu elektronů a iontů chycených magnetickým polem planety. Tyto částice a pole zahrnují Jupiterovu magnetosféru nebo magnetické okolí, které na straně přivrácené ke Slunci dosahuje do vzdálenosti (3-7) milionů km a na opačné straně sahá díky slunečnímu větru až k dráze Saturnu, tj. do vzdálenosti 750 mil. km.

Jupiterův systém prstenců je složen ze tří částí: z jasného hlavního prstence, toroidního halového uvnitř hlavního a pavučinového, který leží vně hlavního prstence.
Pavučinový prstenec je neobyčejně rozptýlený a jednotný pruh, který se rozprostírá napříč středem snímku. Začíná od hlavního a halového prstence na pravé straně. Pavučinový prstenec byl dříve vidět pouze na jednotlivých snímcích ze sondy Voyager, na kterých byl objeven ve velmi nízké úrovni jasu, která dosahuje hodnoty okolo jedné desetiny jasu hlavního prstence a prstenec úplně vymizí ve vzdálenosti tří poloměrů Jupitera. Pavučinový prstenec je zřetelněji vidět na pohledu ze sondy Galileo, levá strana pohledu odpovídá radiální vzdálenosti asi 2,2 poloměry Jupitera. Vnější hrana pavučinového prstence je až za okrajem tohoto snímku.

Ke zdůraznění velmi slabého pavučinového prstence byl obrázek přeexponován s ohledem na hlavní a halový prstenec (oba viděné v pravé časti mozaiky). V této dlouhé expozici jsou vidět některé hvězdy; ostatní skvrnky na mozaice byly způsobené kosmickým zářením dopadající na CCD. Všechny části Jupiterových prstenců velmi účinně rozptyluje sluneční záření v předním směru, což naznačuje, že částice jsou průměru mikrometrů nebo méně, menší než tloušťka hedvábného papíru. Domníváme se, že takto malé částice mají životnost srovnatelnou s lidským životem, tj. velmi krátkou ve srovnání se stářím sluneční soustavy.

Tento pohled byl pořízen skrze průzračný filtr (610 nm) CCD kamery umístěné na palubě kosmické sondy Galileo dne 9. listopadu 1996. Rozlišení je přibližně 46 km na prvek obrazu zprava doleva; protože byla kosmická sonda pouze 0,5° nad rovinou prstence, pohled je velice zkrácen ve vertikálním směru. Obrázek byl získán, když byl Galileo v Jupiterově stínu, směrem zády ke Slunci. Prstenec byl vzdálen asi 2,3 milionu km. Jupiter by byl zobrazen u pravého okraje obrázku.

Jméno prstence Vzdálenost Šířka Tloušťka Albedo
Halový 92 000 km 30 500 km 20 00 km 0,05
Hlavní 122 500 km 6 440 km kolem 30 km 0,05
Vnitřní pavuč. 128 940 km 52 060 km ? 0,05
Vnější pavuč. 181 000 km 40 000 km ? 0,05